Chrobáci v krabici – Kvapky

Laco Kerata

2.00 h včetně pauzy Divadelní kavárna - nečíslováno

Chrobáci v krabici – Kvapky

Režie Svetozár Sprušanský   Výtvarná spolupráce Diana Strauszová   Hudba Peter Zagar

Dva príbehy nielen zo slovenských luhov a hájov

Poslední uvedení 19. listopadu 2014

Krátká Dlouhá vstupuje prostredníctvom dvoch trpko-smiešnych dramatických miniatúr na pôdu dvoch divadelných žánrov: komického psychotrileru spod umakartového vrchnáka našich obáv z každodennosti žitých vzťahov a trápnej frašky spod jedného listu našich zanietených zaľúbení, žiarlivostných zmätkov a zúfalých zrád.

Aké je to naše vzťahové chabranie smiešne a obludné zároveň! Ako sa medzi sebou hráme a vzájomne pohrávame! Ako také malé ustráchané chrobáčiky alebo kvapky dažďovej vody...

Laco Kerata (1961) je absolventom divadelnej réžie Vysokej školy múzických umení v Bratislave. V súčasnosti sa zaraďuje medzi najvýznamnejších divadelníkov a divadelných autorov strednej generácie na Slovensku. Začínal ako režisér v divadlách v Trnave a Martine. V roku 1991 spolu s Blahom Uhlárom a Milošom Karáskom založili divadlo Stoka, v ktorom pôsobil až do roku 2002 ako autor, herec a režisér. Neskôr založil vlastné divadelné združenie MED. Napísal vyše pätnásť divadelných a rozhlasových hier, ktoré sa hrali v rôznych divadlách doma aj v zahraničí. Knižne mu vyšli zbierky poézie Hriešny spánok a Prišiel som, videl som, dramatické texty Rádiové hry a Večera nad mestom, zbierky poviedok Mám sa a Malé domov, román Zlý herec. Ten sa dostal do finále najprestížnejšej slovenskej literárnej ceny Anasoft litera. Román vyšiel aj v českom preklade. Významný český režisér Jan Antonín Pitínský naštudoval jeho divadelnú hru Večera nad mestom (3. miesto v súťaži Nadácie Alfréda Radoka o najlepšiu divadelnú hru v roku 1994) v Divadle Andreja Bagara v Nitre a v Slovenskom rozhlase text rozhlasovej hry Na hladine, ktorá získala množstvo domácich a zahraničných ocenení. V súčasnosti Laco Kerata pracuje ako režisér v Slovenskom rozhlase. Žije v Bratislave.

Svetozár Sprušanský (1971) je absolventom dejín umenia na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave a divadelnej dramaturgie ČaBF Vysokej školy múzických umení v Bratislave. V rokoch 1994–5 pracoval ako dramaturg rozhlasových hier v Slovenskom rozhlase, od roku 1995 pôsobí ako interný šéfdramaturg Divadla Andreja Bagara v Nitre. Divadelnej réžii sa začal venovať od roku 1988. Sústreďuje sa na netradičné interpretácie ruskej klasiky a na uvádzanie noviniek autorov súčasnej európskej drámy. Je držiteľom niekoľkých Prémií a Cien Literárneho fondu v oblasti divadelnej a rozhlasovej dramaturgie, divadelnej réžie. Jeho inscenácie sa zúčastnili medzinárodných divadelných festivalov na Slovensku, v Čechách, Litve, Maďarsku, Poľsku, Francúzsku, Veľkej Británii. V ankete slovenských divadelných kritikov a publicistov DOSKY bol v kategórii Najlepšia réžia sezóny trikrát nominovaný za inscenácie Čajka, Tri sestry, Ujo Váňa. Cenu DOSKY 2003 za Najlepšiu réžiu sezóny získal za inscenáciu Tri sestry. Tá sa stala aj Najlepšou inscenáciou sezóny 2003/2004. V súčasnosti pôsobí ako umelecký šéf a šéfdramaturg Divadla Andreja Bagara v Nitre. Režíruje aj v iných divadlách na Slovensku.

Má dlhodobo intenzívny vzťah so slovenskými členmi Divadla v Dlouhé, keďže sa niekoľko rokov v spoločnej ranej mladosti, ešte ako tínedžeri, stretávali v súťažiach a podujatiach amatérskeho prednesu a divadiel poézie.

zobrazit více

Účinkují

Magdalena Zimová Mila
Martin Matejka Milo
Martin Veliký Gejza
Martin Matejka Flórka
Peter Varga Klára

Fotogalerie Recenze Ceny vstupenek

Aktuální počet repríz 5 Premiéra 14. 5. 2014 Derniéra 19. 11. 2014 Sdílet

Recenze

KERATOVE DUCHAPLNÉ ABSURDITY OČARILI PRAHU

Ondřej Mrázek, Pravda | 25.06.2014 14:16

Ondřej Mrázek, Pravda | 25.06.2014 14:16

Neznesiteľná ľahkosť divadelnej imaginácie šteklí myseľ divákov ako svieži vánok z hôr, trhá bránice a vháňa do očí slzy. Nová inscenácia dvoch divadelných aktoviek Laca Keratu, dramatika, herca aj spisovateľa, pod taktovkou režiséra Sveťa Sprušanského v podaní slovenských hercov usadených v Prahe - je skvelou medicínou na smútky a strasti Pražanov, oslnených prasiatkami estrádneho podkladania sa a tonúcich v záplave konzumných manipulácií.

Tma. Napätie. Ticho pred búrkou. V sobotu 14. júna len pár metrov pod rozpálenými vozovkami prehýbajúcimi sa pod autami a električkami, pod chodníkmi pošliapavanými davmi nakupujúcich turistov na križovatke ulíc Dlouhá a Revoluční sa v priestoroch medzi dverami do lóží, barom, šatňou a toaletami v improvizovanom hľadisku tiesni spoločenstvo divadelných sprisahancov. V tomto posvätnom podsvetnom očakávaní prvého svetla a zvuku sa pozvoľna rodí iný, tajomný, paralelný, snovo a hravo naladený divadelný svet. Jeho spočiatku nezvyklá dimenzia si pomaly, ale iste podmaňuje prítomných. Prvý letmý údiv, úľak, spriaznenie, súznenie, pousmiatie, úsmev. Rozšírené zreničky, zrýchlený tep i dych.

Ono nepopísateľné čosi medzi javiskom a hľadiskom sa náhle zhmotňuje, zväčšuje, rastie a silnie, približuje sa, supí a rachotí ako parná lokomotíva rútiaca sa na divákov z prvého filmového plátna. Herci spotení ako kuriči prikladajú do kotla iskrivý humor, režisér – bohémsky strojvodca uvádza ako mocný čarodej do chodu stroj zmeneného času.

Priestor sa zmršťuje a rozpína, zmysel sa objavuje a zasa mizne, znovu sa objavuje a zasa znovu mizne. Kútiky úst nekontrolovane pulzujú a deformujú tváre publika do smiechom zurčiacich budíkov, evokujúcich roztečené hodinky z obrazu Salvadora Dalího. Zatiaľ čo spodný prúd prudko prebudenej hravosti omýva ako balzam ich duše skôrnatené hmyzím hmýrením v digitalizova­nom svete.

Herci ako akrobati balansujú nad priepasťou medzi ubíjajúcou šeďou zotrvačnosti a vysoko explozívnou absurditou nepravdepodobnosti. Čas sa náhle zastaví, aby sa potom bleskurýchle rozletel vpred, spomalil a znova sa rozbehol cvalom a tryskom. Kdesi v oblaku zvíreného prachu, nasvieteného farebnými kuželmi reflektorov sa zjavuje DIVADLO. Je svieže ako ešte mokré kura, ktoré sa práve vykľulo zo škrupinky, omamné ako magické hubky dávnych šamanov, a zároveň trpko posmutnelé ako žiaľ utrápených anjelov.

Nad tým všetkým – a skrz všetko – poletujú s ľahkosťou melódií farebné loptičky slovenských slov, porekadiel, povzdychov, kliatob, šepotov a dôverne známych úryvkov reči.

Scénický zázrak, šibalsky a pritom šarmantne vykúzlený režisérom Svetozárom Sprušanským a hercami slovenskej sekcie pražského Divadla v Dlouhé, má energiu a šmrnc postavou malého Dávida, ktorý dokáže mnohým nabubrelým divadelným Goliášom vytrieť zrak.

Chrobáci v krabici

Prvý polčas dramatického konfliktu horúčkovitého sna a každodennej reality tvorí Keratova sociálno-absurdná aktovka Chrobáci v krabici, ktorú by bolo možné so zveličením charakterizovať ako imaginatívny prienik medzi variáciou na čapkovskú metaforu Zo života hmyzu a reinkarnáciou ionescovského rozleptávania časopriestoru v stredoeurópskych reáliách prelomu 20. a 21. storočia.

Dvaja smiešnosmutní hrdinovia tejto čiernej minigrotesky, mierne zmätená a éterická manželka Mila a rozviaty plešivejúci rojko manžel Milo, v strhujúcom podaní súrodencov Madly Zimovej a Martina Matejku živoria a hmýria sa v zúfalo prázdnom holobyte, ktorého jediným vybavením je obrí, ale tiež takmer prázdny odpadkový kôš. Mila a Milo nemajú vôbec nič, len svoju neútulnú miestnosť bez okien a jeden druhého. Pri živote ich drží len vzájomná láska, tu a tam skalená náznakmi nenávisti, únavy a nudy, ale hlavne slastné snenie o vrecúšku čaju, ktoré tu niekde predsa musí byť, i keď najskôr už niekoľkokrát prevarené a vyhodené do odpadkového koša – navyše do tesnej blízkosti smradľavých kostí z kuraťa, ktoré v ňom zostali z nepravdepodobne vzdialených lepších čias, kedy ešte občas bolo čo jesť. Čo na tom, že i keby sa dvom uťahaným ľudským chrobákom s pomocou dobrotivého osudu podarilo vrecúško čaju nájsť, nebolo by ho čím zaliať, pretože kanvicu ani sporák, ba ani bojler na ohriatie vody skrátka nemajú?! Ich túžba po lahodnom a sladučkom čaji ich drží nad vodou a dáva im zmysel života.

„Ten text je už starší a pochádza z 90. rokov, takže silná rezonancia sociálnej témy, ktorú dnes umocňuje ekonomická kríza a zlá sociálna situácia niektorých hercov i divákov, mňa samotného prekvapila,“ povedal v divadelnom klube po premiére Laco Kerata – slovenský dramatik, herec a spisovateľ. (Jeho rozhlasovú hru Chrobáci v škatuli naštudoval v roku 1996 Slovenský rozhlas.)

Mnohovrstevný text, ktorého jednotlivé polohy siahajú od absurdnej drámy cez anekdotické gagy až k svojráznemu „kuchynskému“ realizmu s dokonale odpočúvanými hláškami, sprevádzajúcimi vzťah muža a ženy, slúži súrodeneckej dvojici hrajúcej s citom a ohromným nasadením ako pomyselná trampolína, od ktorej sa odrážajú k slovným a scénickým saltám. Divákovi sa chvíľu nezadržateľne chveje bránica, aby mu vzápätí trpká pointa vohnala do očí slzy.

„Keratu a jeho druh humoru dobre poznáme už mnoho rokov a niektoré jeho texty a scény z divadla Stoka sú pre nás natoľko legendárne, že ich poznáme spamäti a stále znova sa im smejeme,“ hovorí Martin Matejka, ktorý exceluje v oboch poloviciach predstavenia. „Zahrať si Laca Keratu a ešte k tomu v našej rodnej slovenčine je pre nás po tom nekonečnom kolotoči každodennej divadelnej prevádzky naozajstný sviatok,“ dodáva.

Roztúžené kvapky

Akékoľvek sociálne depresie, ktoré môže aktovka Chrobáci v krabici v citlivejších divákoch vzbudiť, spoľahlivo zaženie meteorologicko-erotická scénická feéria o milostných dobrodružstvách, lesku i biede kvapiek, putujúcich stále dokola v kolobehu vody – od vznášania sa v oblakoch cez voľný pád dole na zem až k ďalšiemu vypareniu sa hore do oblakov. Ohňostroj na popukanie smiešnych situácií a brilantnej akrobacie so slovami, vtipne podmaľovaný folklórnou melódiou, atakuje hranice číreho dadaizmu koreneného romantickými klišé a pikantne erotickými dvojzmyslami nežných i vášnivých pytačiek a tokania jednotlivých kvapiek, ktoré si chcú užiť život skôr, než sa zase vyparia. Je patrične šťavnatým a oroseným podobenstvom o vzťahoch medzi mužmi a ženami i o odlišnom prístupe oboch pohlaví k láske a všetkému, čo z nej vyplýva.

„Len čo nám Sveťo Sprušanský povedal, že budeme robiť Keratu, bol som nadšený, pretože jeho humor je mi veľmi blízky,“ hovorí Peter Varga, ktorý majstrovským spôsobom stvárnil starnúcu, ale stále ešte žiaducu kvapku Kláru. Jej mladučkú rivalku Flórku, ktorá spadla z oblakov na zem iba po prvý raz, stelesnil s pôvabným klaunovstvom znova Martin Matejka, sukničkára a seladona – kvapku Gejzu – brilantne vystrihol neodolateľný Martin Veliký.

Zatiaľ čo Chrobáky v krabici pojala výtvarníčka Diana Strauszová minimalisticky, na Kvapkách sa patrične vybúrila: farebné lopty poskakujúce po scéne, kužeľovité kostýmy kvapiek i halucinogénne projekcie robia z druhej Keratovej aktovky pastvu nielen pre uši a dušu, ale i pre oči smiechom uslzeného diváka. K úspešnému uchopeniu vskutku nezvyklej divadelnej látky prispel nenápadnou, ale podstatnou mierou i autor hudby Peter Zagar, ktorého šibalská hra s ľudovými motívmi je šľahačkou na osviežujúcej divadelnej torte.

Desať rokov javiskovej slovenčiny v Dlouhé

História po slovensky uvádzaných scénických čítaní a divadelných inscenácií v atypickom priestore v útrobách pražského Divadla v Dlouhé siaha do roku 2004. Vtedy si herci tamojšieho divadelného súboru, ktorí majú slovenské korene a poznajú sa poväčšine už od štúdií na bábkohereckej fakulte pražskej DAMU, z vlastnej iniciatívy zahrali dramatizáciu textu Františka Švantnera Piargy, ktorej búrlivý úspech ich primal pokračovať ďalej.

V roku 2006 nasledovala Krajina s televízormi Viliama Klimáčka, o dva roky neskôr Solitaire.sk Vlada Jančeka (pod pseudonymom Anton Medowits) a Zuzany Ferenczovej. V roku 2008 nasledoval zatiaľ najúspešnejší Ja, Malkáč Ľuba Dobrovodu.

V roku 2010 uviedli hru Jožko Púčik a jeho kariéra Ivana Stodolu a o rok neskôr Stalo sa prvého septembra podľa Pavla Rankova.

V minulom roku sa formát scénických čítaní rozkošatel do plnohodnotných, hoci neveľmi dlhých divadelných inscenácií v rámci projektu Krátká Dlouhá, ktorého vydarenou premiérou bol Problém Zuzany Ferenczovej a posledným, nemenej pozoruhodným prírastkom – Keratove aktovky.

V DLOUHÉ ŘEŠÍ SVÉ VZTAHY CHROBÁCI I VOLNOMYŠLENKÁŘSKÉ KVAPKY

Barbora Švarcová, Generace21, 22. 5. 2014               

Slovenská sekce Divadla v Dlouhé připravila dvě jednoaktovky – Chrobáci v krabici a Kvapky.

V Divadle v Dlouhé po téměř roční pauze uvedla novinku Krátká Dlouhá, událost komorního rázu, kdy se herci přesunou z velkého sálu do menšího prostoru divadelní kavárny a divákům představí pečlivě nastudovanou hru, na které se kromě herců Divadla v Dlouhé podílí i externí umělci. Letošní Krátká Dlouhá se nese opět v čistě slovenském duchu, stejně jako loňští Závisláci.

Herci ze slovenské sekce místního souboru Martin Matejka, Magdalena Zimová, Peter Varga a Martin Veliký se společně s režisérem Svetozárem Sprušanským, uměleckým šéfem a šéfdramaturgem Divadla Andreje Bagara v Nitře, pustili do zpracování textů Laca Keraty, který pracuje jako režisér ve Slovenském rozhlase. Ze spolupráce vzešly dvě jednoaktovky uváděné během jednoho večera – Chrobáci v krabici a Kvapky.

Co způsobí brouk v krabici?

Chrobáci v krabici je hra pro dva herce, dvě bedny a jeden odpadkový koš. Však nic víc v holobytě chudé dvojice není. Milo (Martin Matejka) a Mila (Magdalena Zimová) stále čekají, až budou mít dost peněz, aby si mohli pořídit minimálně kuchyň a uvařit si alespoň ten čaj, to jediné, co doma ještě k jídlu a pití mají. Nebo už ani ten čaj není? Podívej se do koše, třeba tam bude ještě pytlík ze včerejška!

Hra pro dva herce, dvě bedny a jeden odpadkový koš.

Nález podivné krabice v odpadkovém koši přeruší apatii dlouhého soužití a vzájemné obviňování a hádky o ničem. Kde se tam vzala a co v ní je? Ozývá se z ní jemný šustot – že by nějaký brouček? Mohl by být vzácný, drahý. Mohl by dodat vztahu Mila a Mily nový rozměr, když se budou o broučka společně starat. Jenže Mile se zrovna moc nechce přijmout do svého domova dalšího tvora, ačkoliv jí Milo tvrdí, že kde se uživí dva, nají se i třetí.

Jedna krabice a jak dokáže zamávat s životem páru, který vlastně tvoří také takoví dva brouci zavření v podivné malé krabici svého prázdného bytu. Může naději dát, ale i vzít. A také může vše skončit v onom velkém odpadkovém koši.

Kapky vášně

Druhá jednoaktovka nás přenese na list stromu, kam krátce po sobě dopadnou dvě kapky – Flórka (Martin Matejka) a Gejza (Martin Veliký). Flórka je kapka čerstvá, právě zrozená v mraku, poprvé se vydala na cestu vodního koloběhu. Gejza je proti ní zkušený pardál, jako mrak se vznášel už i nad Afrikou a má toho tedy hodně za sebou. Při pohledu na Flórku pomalu ale jistě zapomíná na svou velkou lásku, kapku Klárku, která se mu ztratila při pádu z mraku, a zaútočí na city mladičké kolegyně.

Vypadá to na velkou lásku a šťastný happy end, jenže náhle přivane vítr na list další kapku – Kláru. Ta už je také zkušenou harcovnicí, co se života kapky týče. Zažila si už mnohé, ale na rozdíl od Gejzy se jí nikdy nedostalo takového luxusu, aby plula nad exotickými kontinenty. Jejím prokletím jsou špinavé louže. Po letech samoty a zkoušek osudu si usmyslí, že si zaslouží partnera pro život a Gejza se jeví být ideálním. Začíná dámský souboj o prince snů, kdo ho vyhraje? Dobrá a čistá duše. nebo kapka protřelá a zkušená?

Kapky navíc jako by symbolizovaly průběh mladých lásek. Jedna odejde a přijde druhá. Člověk nikdy netuší, kam ho vítr zanese a koho tam pozná. A sebemenší otřes společného listu může znamenat pád jednoho z partnerů.

Vztahy, ať už jejich začátky, či jejich konce, jsou věčným tématem knih, filmů a her a nikdy neomrzí. Stejně jako v umění jsou to i v životě problémy věčné a stále se opakující. Záleží už jen na originalitě zpracování, na způsobu uchopení myšlenky. A to se Divadlu v Dlouhé povedlo výborně. Trocha vtipu (Oceňme hlavně kostýmy a líčení kapek!), trocha ironie a trocha reality tvoří ideální kombinaci a tudíž i skvělé představení, které stojí za to vidět.

Dva odstíny slovensko-českého humoru

Lenka Dombrovská, Divadelní noviny

Krátká Dlouhá – tedy dramaturgická linka Divadla v Dlouhé, která (mimo jiné) přináší komorní inscenace uváděné v divadelní kavárně – představila v této sezoně již třetí projekt. A je to slovenský večírek se vším všudy. Dvě aktovky Laca Keraty (dramatika, režiséra, herce, spoluzakladatele divadla Stoka) Chrobáci v krabici a Kvapky režíroval Svetozár Sprušanský (v současnosti šéfdramaturg Divadla Andreja Bagara v Nitře), pět rolí si rozdělili čtyři herci slovenské části souboru DvD – Magdalena Zimová, Martin Matejka, Martin Veliký a Peter Varga.

První jsou uváděny Chrobáci v krabici – dialog stařičkého (nebo alespoň opravdu dlouho spolu žijícího) páru, jenž se jmenuje značně „synchronizovaně“ Milo a Mila. Samozřejmě vám během chvilky v mysli vytanou všemožné hry Samuela Becketta – tito pinoživí tvorečkové jsou totiž stejného rodu a řádu. Hledají ve své škatuli nové, stále však stejně banální vzruchy, které by jim zpříjemnily přežívání „šťastných dní“. Bílá scéna evokující krabici, naddimenzovaný odpadkový koš – který je zde povýšen na pokladnici, „zombie“ nalíčení pomáhají hercům (Martinu Matejkovi a Magdaleně Zimové) vytvořit absurdní grotesku o každodenním, přízemním pachtění, z něhož nás vyléčí spánek, nebo ještě lépe smrt.

Po přestávce přišlo zdánlivé odlehčení – personifikované Kvapky. Jenže, jaké mohou mít kapky starosti? Zda se jim splní životní meta – dostanou se do studny, nebo bude jejich putování ukončeno – vysosne je nějaký hmyz? Zpočátku ano, ale nakonec stejně hledají, s jakým protějškem stráví svůj jepičí život, než se opět reinkarnované objeví na této zelenomodré planetě. Mnohem živější, naoko veselejší a rozjuchanější aktovku o tak trochu jiném milostném trojúhelníku si herci (Martin Matejka, Martin Veliký a Peter Varga) užili do sytosti, nemalou měrou k tomu jistě přispěl i fakt, že dvě částečky vody jsou ženského pohlaví – mladá Flórka a vyžilejší Klára. Molitanové kostýmy zdůrazňující „nelidskost“ těchto postav (ačkoli gravitace působí na jisté partie kapek stejně jako na lidské bytosti) a vytříbené, iluzivní modrozelenobílé svícení vytvořilo dojem pohádkovosti, avšak ani tato báchorka nemůže mít opravdu šťastný konec.

Ačkoli se může zdát, že tyto aktovky nejsou z našeho života, život ukazují více, než je milé. Pod maskou humoru (milého a rozverného, místy však i hodně hořkého a brutálního) se skrývá nelítostně pravdu připomínající obraz.

A ještě jeden radostný zážitek tento večer v Dlouhé přináší. Texty nebyly přeloženy do češtiny!

Ceny vstupenek

Jednotné vstupné 190 Kč